Lago di Sorapis - cesta k ikonickému jezeru Dolomit

Když jsem letos na Facebooku náhodou narazila na fotky Lago di Sorapis, úplně mě uchvátily. Tam prostě musím! Ovšem z Prahy trvá cesta k jezeru autem 7,5 hodiny. Jaká byla moje radost když jsem zjistila, že tam od nás z Matschiedlu dojedu jen za 2,5 hodiny! O cestě bylo rozhodnuto a plán ji uskutečnit byl během naší letošní dovolené.

Cesta na Passo Tre Croci

Podle popisů cesty to vypadalo, že cesta je náročnější, nechala jsem tedy zbytek rodiny (kvůli dětem a psům :D) doma a pojala cestu jako výlet s přespáním v autě. Protože jsem se dočetla, že na trasu míří opravdu hodně turistů a bývá problém s parkováním, vyrazila jsem z Matschiedlu kolem páté ráno. Cesta byla super, hladká, s minimálním provozem. I se zastávkou na tankování jsem dorazila do průsmyku Passo Tre Croci, které je jen kousek od Cortina d'Ampezzo,  před osmou ráno. K mému překvapení byla už v této době místa na parkování podél silnice plná! Většinou "spací dodávky", které evidentně dojely už večer a lidé z nich už byli dávno na trase. Naštěstí jsem ale objevila velké parkoviště pod B&B Hotel Cortina Passo Tre Croci, jen o něco níže, hned u silnice. To bylo ještě poloprázdné. Zaparkovala jsem nahodila batoh a hned vyrazila. Přímo z parkoviště vedla na Lago di Sorapis značená cesta - do kopečka k hotelu a pak podél silnice až na vrchol průsmyku a pak přes závoru směr les. Cestou zpět jsem zjistila, že není ani nutné jít po silnici, lze přejít i přes louku za hotelem. 

Vzhůru k jezeru Lago di Sorapis

Trasa k jezeru se dá rozdělit na 4 pasáže:

Lesní cestou z parkoviště Passo Tre Croci

Od silnice v průsmyku vede značená stezka č. 215, která po chvíli vede do lesa. Je to pěkná stezka ve stíhu, víceméně po rovině, občas se otevře výhled na okolní hory. Po cca 1,5 km jsem se objevila na planině pokryté kameny, kde teče ledový potůček. Jak jsem ji přešla, začala trasa stoupat, opět lesem. Výhledy na hory byly čím dám krásnější.

Výstup nad údolí

Les skončil a stezka začala stoupat prudčeji. Tady už jsem se fakt zadýchala :D Snažila jsem se držet tempo a díky tomu jsem "předbíhala" řadu dalších lidí mířících vzhůru. Potkala jsem i pár těch, co mířili opačným směrem - to byli evidentně ti, co v průsmyku spali a a v tento čas už se vraceli k autu. 

Stezka byla užší, hodně po kamenech, občas tam bylo ocelové lano k přidržení. A pořád nahoru. Předstírajíc kochačku a focení jsem musela občas zastavit a chytit dech :)

Stezka v úbočí skály

Tato část cesty je opravdu krásná, kochala jsem se pořád. Navíc velmi zajímavé úseky, třeba ten, co je úplně zaříznutý v masivu skály, stezka je široká asi metr, není tam žádné zábradlí a spád dolů ve stovkách metrů. Pro mě je toto naštěstí OK, takové cesty mi nevadí, ale potkala jsem lidi, co to "ručkovali" po ocelovém laně ve skále, upírající zrak jen před sebe na zem. Evidentně jim to nedělalo vůbec dobře. Mít tady malé dítě, nebylo by úplně dobře ani mě. Přesto jsem ale potkala i dost rodin s dětmi, často fakt malými.

Pak už jen poslední kousek lesem, vlevo je pak vidět a možnost jít se občerstvit do chaty Rifugio Vandelli. Ještě jeden kopeček, rozcestník a pak to přišlo, najednou jsem stála u jezera s naprosto unikátní mléčně-tyrkosovou barvou, obklopením masivy hor. Fotky nelhaly, opravdu je neskutečná nádhera! 

Přestože jsem nahoru dorazila kolem 9:30, lidí už tam bylo dost a valili se další a další. Pokud bych sem ještě někdy šla, přijedu na noc a vyrazím v šest ráno :)

Jezero Sorapis a cesta kolem něj 

Kousek od břehu je asi nejznámější fotopoint, který budete znát z Instagramu. Velký kámen v jezeře, na který všichni lezou a dělají si selfie. Kámen byl obležen celou dobu, co jsem tam byla :) Rychle jsem tedy opustila přední část jezera, kde všude posedávali turisté a dělali si piknik. Stačilo popojít asi o 200 metrů dále a hned tam bylo klidněji. Našla jsem si hezké místo pod skálou na břehu, kde jsem si dala svačinu také a asi půl hodiny jsem jen seděla a kochala se. Pak jsem vyrazila na trasu kolem jezera. Ač je to překvapivé (nebo vlastně ani ne :D), většina lidí prostě jen přijde, vyfotí se s kamenem, vybalí jídlo a pak jsou zpátky. Jezero obcházelo minimum lidí. Přitom je to nádherná trasa, při které vidíte jezero ze všech stran a úhlů a v nejvyšším místě si ho z "vyhlídkového kamene" můžete vyfotit z výšky celé. 

Cesta zpět

Někdy před 11 jsem se vydala na cestu spět. Jezero i cesta k němu už bohužel připomínala Václavák :/ Znamenalo to, že v užších místech cesty se tvořily špunty a stály tam "fronty". Docela masakr, až tolik lidí jsem opravdu nečekala. Je vidět, že líbivé fotky na Instagramu opravdu natáhnou davy. často takových lidí, u kterých jsem přemýšlela, jestli vůbec nahoru dojdou. Třeba slečna ve vyloženě městském outfitu, tenisky s hladkou podrážkou a vedle ní mladík, který vlek její naditou kabelku. Nebo paní, co šla se dvěma fakt malými dětmi a ještě se psem, všichni v sobě navíc v tom parnu měli navléknuté pláštěnky. Občas se lidé nechají strhnout fotkou a o trase si nic nezjistí. V lepším případě včas zjistí, že cestu nedají a vrací se zpět. V horším pro ně pak létají vrtulníky. Tohle se bohužel v Dolomitech nebo Alpách děje často. No nic, to byl jen takový povzdech :D

Každopádně cesta zpět je krásná, protože prakticky celou cestu před sebou máte nádherné výhledy do údolí. Skoro celou dobu jdete z kopce, takže to i utíká. Myslím, že i s těmi čekáními na uvolnění cesty jsem šla dolů asi hodinu.

Parkoviště už bylo narvané k prasknutí a stále dojížděla další auta a hledala místo. Já si otevřela cestovní ledničku Polarbox, i přes vedro mi v ní zůstalo krásně studené pivo :D

Natáhla jsem se na karimatku v autě a jala se zkoumat, co s načatým dnem. Protože plán byl, strávit v Dolomitech celý den, přespat v autě a brzy ráno vyrazit zpět.

Nakonec jsem se rozhodla pro další ikonické dolomitské jezero - Braises. V průvodci jsem se dočetla, že se tam nedá až do 16 hodin zaparkovat bez rezervace a tak jsem se v autě chvíli prospala a na čtvrtou vyrazila směr Lago di Braises.